Půta Švihovský z Rýzmberka se narodil v polovině 15. století jako syn Viléma z Rýzmberka a jeho manželky Scholastiky ze Žerotína. V roce 1463 osiřel a poté ho vychovával bezdětný „strýc“ Vilém mladší z Rýzmberka. Na sklonku šedesátých let 15. století studoval v Lipsku, kde získal bakalářský grad, a poté absolvoval poznávací cestu po Evropě. Kolem roku 1470 se oženil s Bohunkou Meziříčskou z Lomnice, která mu postupně porodila dvě dcery a čtyři syny. Půta Švihovský z Rýzmberka zemřel 24. července 1504 na Rabí a pohřben byl v klášteře v Horažďovicích, kde se dodnes nachází jeho náhrobní deska.
   Půtu Švihovského z Rýzmberka můžeme označit za jednu z nejvýraznějších a nejvýznamnějších osobností rabských dějin. Ve své době byl prototypem nového šlechtice a dvořana - byl vzdělaným a kultivovaným mužem, získal univerzitní vzdělání, zajímal se o různé oblasti vědění a byl i štědrým podporovatelem katolické církve a umění.
   Svou kariéru úspěšně rozvíjel na dvoře Vladislava Jagellonského – byl nejvyšším zemským sudím a ve službách svého krále podnikal i diplomatické cesty. V osmdesátých letech 15. století byl Půta Švihovský členem skupiny vyslané k papežské kurii do Říma (tito šlechtici za Vladislava II. Jagellonského skládali slib poslušnosti papežské kurii a na oplátku získali od papeže Inocence III. uznání Vladislava II. Jagellonského českým králem). Jako nejvyšší zemský sudí se Půta Švihovský aktivně podílel na přípravě tak zvaného Vladislavského zřízení zemského (to bylo vydáno v roce 1500 a jednalo se o první psaný zákoník pro české země, jenž se dotýkal práva ústavního, procesního a trestního).
   Svou pozornost směřoval také ke svým panstvím, snažil se o jejich ekonomický rozvoj a výnosy z panství zvyšoval i zakládáním měst (povýšení Rabí na město si u svého krále vyprosil roku 1499).
   Půta Švihovský z Rýzmberka inicioval přestavbu dvou rodových sídel, tedy Rabí a Švihova. Jako silně věřící katolík podporoval také církevní stavitelství – stál u vzniku kláštera františkánů-observantů v Horažďovicích, byl stavebníkem kostela Nejsvětější Trojice v Rabí a hradní kaple Panny Marie na Švihově, nechal přestavět kostel sv. Jana Evangelisty ve Švihově a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nezamyslicích.

     Jan Filip z Lamberga pocházel ze starobylého šlechtického rodu: byl nejmladším synem rakouského diplomata a politika Jana Maxmiliána říšského hraběte z Lamberga a jeho manželky Judity Rebeky, rozené hraběnky z Vrbna.
     Po studiích filozofie, právních a státních věd na univerzitách v Rakousích a v Itálii začala jeho zdařilá kariéra, přičemž úspěchy slavil jak na poli církevním, tak ve službách rakouské panovnické dynastie.
     Co se jeho církevní dráhy týče, nižší kněžská svěcení získal v šedesátých a sedmdesátých letech 17. století. V roce 1689 obsadil biskupský stolec v Pasově a o jedenáct let později ho dokonce papež Inocenc XII. jmenoval kardinálem.
     Jan Filip hrabě z Lamberga dovedně budoval i svou dvorskou kariéru: jako dobrovolník se účastnil protitureckého tažení v Uhrách, na Stálém říšském sněmu zastupoval císaře Svaté říše římské (v této době tradičně pocházejícího z habsburského rodu) a své diplomatické dovednosti prokázal jako rakouský vyslanec u několika evropských panovnických dvorů.
     Jan Filip z Lamberga byl také velkorysým patronem a mecenášem. S jeho jménem je spojeno zakládání nových obcí na česko-německo-rakouském pomezí a intenzivní barokní výstavba v jeho sídelním městě, konkrétně dokončení chrámu sv. Štěpána a počátek výstavby nové biskupské rezidence v Pasově.
     Do českých dějin vstoupil v prvním desetiletí 18. století, kdy zakoupil několik panství v jihozápadních Čechách. Rabské panství získal v roce 1708 a uvádí se, že v tomto roce nechal z hradu prozíravě odvést zdejší archiv a zbývající mobiliář, čímž je zachránil pro budoucí generace.

Gustav Jáchym z Lamberga byl starším synem Karla Evžena Lamberga (1764–1831) a jeho manželky Bedřišky, rozené z Oettingen-Wallersteinu (1776–1831), a jako takový přináležel od svých raných let k nejvyšším kruhům česko-rakouské aristokracie.
   Přestože ho původ, vychování a vzdělávání předurčovaly k úspěchům v politickém, vojenském, správním či společenském životě habsburského soustátí, kníže Gustav Jáchym tato očekávání naplnil jen částečně a byl dokonce považován za jakéhosi enfant terrible urozené společnosti poloviny 19. století.
   Na jedné straně naplňoval očekávané chování šlechtice své doby (zejména ve vztahu ke správě rodových panství v Čechách a Dolních Rakousích), na druhé straně razantně vystupoval proti oficiální politice rakouského soustátí (podle legendy se podílel na přípravě atentátu na císaře Ferdinanda V. Dobrotivého, na zemském sněmu vystoupil na obranu Karla Havlíčka Borovského).
   Do širšího povědomí se zapsal také kvůli svému milostnému životu – jeho dlouholetou milenkou a posléze manželkou byla Kateřina Hrádková, dcera šafáře. Tento nerovnorodý vztah měl pro lamberskou rodinu dalekosáhlé důsledky – podle pravidel fideikomisu ztratily jeho děti nárok na rodinný majetek a navíc celý rod přišel o knížecí titul a zůstal jen v hraběcím důstojenství.
   Důležitou roli sehrál Gustav Jáchym z Lamberga i dějinách samotného Rabí, neboť s jeho jménem jsou svázány první pokusy o záchranu komplexu v polovině 19. století, v době, kdy českou společnost ovládly ideje historismu a romantický zájem o středověk a jeho památky. Kníže z Lamberga tehdy nechal uzavřít vstupní bránu a opravit část zdiva. Zároveň stanovil prvního správce a průvodce a z jeho iniciativy také vznikla na vrcholu donjonu první vyhlídková plošina.

   Jedním z mužů, již se výrazně zapsali do historie hradu Rabí, byl Rudolf Kleinschmidt.  Přestože byl pražským rodákem, po složení učitelské zkoušky na počátku devadesátých let 19. století pracoval v západních a jižních Čechách.
   Do Rabí se přistěhoval v roce 1919, když se stal řídícím učitelem v místní škole. Na počátku dvacátých let minulého století se zapojil společenského života v městečku a stal se jednou z nejvýraznějších rabských osobností: byl městským kronikářem, členem několika spolků a zvláště se angažoval ve Spolku pro zachování památek v Pošumaví, který pečoval o hrad Rabí.
   Jako jednatel zmíněného spolku a správce hradu podnítil řadu oprav (zajišťoval jejich projekty, psal žádosti o finanční podporu), věnoval se výzkumné činnosti (inicioval archeologické práce, sbíral různé artefakty, studoval archivní prameny či zapisoval lidové pověsti), publikoval rozmanité texty o hradu a působil také jako průvodce na „své“ zřícenině.
   Jeho péče o hrad byla vysoce hodnocena, byla mu připisována hlavní zásluha o restaurování a záchranu hradu Rabí a po jeho odchodu z Rabí v roce 1930 byla jeho podobenka dokonce umístěna v tehdejším hradním muzeu.